Budu maminkou

Když jsem se stala mámou, bylo mi 24 let. Přestože, jsme si miminko přáli, vůbec jsem se necítila na to být mámou. Ale kdo ví, jestli by ten ideální čas připravenosti vůbec kdy nastal. A tak jsem jen pozorovala fyzickou proměnu, která nešla zastavit. Strachy z porodu i z toho jaké to bude, až budu držet miminko v náručí.

Tenkrát, jsem si nedokázala představit, jaké to bude s dítětem a dnes, si nedokážu představit žít bez něj. Byla jsem mladá, nedokázala jsem si představit, že se o svůj čas budu dělit, vlastně, že celý život komplet přizpůsobím dítěti.

Naše začátky s prvorozenou dcerou nebyly jednoduché. Protože neměla porodní váhu, tak ji do hodiny po porodu odvezli do jiné vybavenější nemocnice a já se za ní dostala až za tři dny.

Netušila jsem, že jsme obě prožily trauma. Ona z odloučení od mámy a já z necitlivě vedeného porodu. Tenkrát mi to nikdo nevysvětlil, ona byla zkrátka plačící miminko a já mladá holka na pokraji zhroucení. Přesně si pamatuji, že kdyby nás nepropustili dříve domů, prostředí nemocnice bych neunesla a skončila na psychině.

I když doma bylo více prostoru se na sebe naladit, hledat k sobě cestu, nejsem dnes na své mateřské začátky hrdá. Obzvláště když vidím souvislosti.

Druhá dcera nám přinesla také nevídaný zážitek. Protože jsem se cítila při prvním mateřství dost vyčerpaná, vůbec jsem nedávala pozornost svému tělu a teprve na přelomu čtvrtého a pátého měsíce jsem zjistila, že jsem opět těhotná. Těhotenství jsem prožívala pohodově a vše vyvrcholilo neplánovaným porodem doma.

Ještě ráno jsem byla na kontrole u doktora a ten mi řekl, že se tělo začíná připravovat, ale že to vidí do týdne. Týž večer jsme poseděli s přáteli a já vnímala stahy, ale nepřišlo mi to nijak hrozné. Do nemocnic jsem po minulé zkušenosti neměla chuť odjíždět. Řekla jsem si, že to necháme do rána dozrát doma, že nebudu poslouchat připomínky sester a lékařů, že nepoznám, kdy rodím.

Do hodiny stahy začaly intenzivně narůstat a já šla vzbudit manžela, aby zavolal rodičům, půjčil si auto a odvezl mě do porodnice. Jenže v ten okamžik mi praskla plodová voda a porod byl v plném proudu. Druhá dcera spěchala na svět. Mezitím, manžel volal záchranku. Já jsem cítila, jak se miminko dostává ven a tím, že jsem nedotlačila, se zhoupla v těle zpět. S druhou vlnou musel tatínek chytat a na světě byla holčička.

První okamžik jsem se lekla, jestli je v pořádku, protože neplakala, ale vzápětí po přiložení na prsa začala a já si jen pamatuji její nádherně dlouhé nehty, jakoby přišla z manikúry. Pak následoval telefonát zpět na záchranku - co s pupeční šňůrou? Rada na druhém konci zněla - přestříhněte dezinfikovanými nůžkami. Kde vzít na Moravě v bytě 2+1 dezinfekční nůžky? Nezbývalo, než vzít ty, se kterými jsem nedávno dělala adventní věnce, polít je slivovicí a stříhat.

Záchranka přijela vzápětí, lékař, který byl mimořádně na noční, byl ještě více vyplašený než my.  Po příjezdu do nemocnice mi stejně jakýsi mladý doktor vynadal, proč jsem to nechala zajít tak daleko? To jako nepoznám, že rodím?

Mnoho lidí se divilo, žaslo, na dědině bylo pozdvižení a dlouho se naše historka stávala vtipným vyprávěním.