Potkala jsem lásku

14.02.2019

Ano, první dotek lásky jsem dostala od svých rodičů. V dospívání a při prvních láskách jsem byla spíše zklamaná, protože nebyla opětovaná. Později, když mi bylo sedmnáct jsem potkala muže, o kterém jsem věděla, že bude tátou mých dětí. Prožívali jsme pěkné společné chvíle, narodily se nám dvě dcery, budovali si pracovní kariéru, sdíleli společné zájmy. Všechno plynulo, tak jak má a na první pohled jsme byli ideální rodina. Ale když nedáváte pozornost všem souvislostem, neposloucháte, co vám říká vnitřní pocit a záměrně přehlížíte přicházející znepokojující otázky zaděláváte si na pořádný sopečný výbuch v budoucnu. A tak se také stalo. Nutno říci, že netřeba nikoho obviňovat. Každý z nás převzal pestrou paletu vzorců od našich rodičů, které jsme vědomě, mnohdy nevědomě aplikovali v našem vztahu v domnění, že tak je to normální a v pořádku, protože to tak mají všichni, tak co chtít víc.

Nenápadně uplynulo téměř dvacet let společného života a já věděla s každým probuzením, že vzdálenost v komunikaci a pohledu na život mezi námi je propastná. 

Ale co s tím? Když hlavním vzorcem žen ve vašem rodu je: " Musíš to vydržet. Musíš se obětovat." Váže vás slib v dobrém i ve zlém dokud vás smrt nerozdělí.

Nebylo to vůbec jednoduché rozhodnutí a zpočátku  jsem vůbec neviděla řešení této situace. Ale jak je psáno "Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit." Vždy jsem cítila v sobě větší potenciál, který jsem si přála zhmotnit a žít. Ano bolelo to. A někdy ještě zabolí. Prožili jsme spoustu krásného, život nám dal dvě úžasné dcery, společně jako rodina jsme se radovali, plakali, cestovali, učili se. Spoustu jsme si toho nedali, protože jsme to neuměli. I tak za tuto etapu života chci vyslovit hluboké a vděčné DĚKUJI.  

Najednou stojíte v pomyslné polovině života a máte pocit, že jste prožili malou smrt. Všechny "jistoty" jsou rozmetány a vy sbíráte střípky a sílu jít dál aniž by jste viděli kam jdete. Mnohé čemu člověk věřil se rozplynulo v mlze. Nesete si v srdci i těle zklamání, bolest a pocity provinění. A co dál?

Odmítla jsem všechny dobře míněné rady typu nic lepšího už neprožiješ, budeš to mít sama těžké, na co ještě čekáš, co bys chtěla? Proč odcházet z komfortu, vždyť se nemáš špatně?

Naštěstí jsem se v té době už nějaký čas učila pracovat se sílou myšlenek a slov. Už jsem věděla, že si sami tvoříme náš život tím, kam směřuje naše pozornost. Každý den se rozhodujeme jestli náš životní příběh bude pohádka, romantický film, dobrodružství nebo drama. Já jsem vždy věřila v sílu pohádek a zázraků. Ale musím zdůraznit, že stejně jako v pohádce, když princ vysvobozuje princeznu nebo naopak se musí na cestě za láskou mnohému naučit.

Pokud chci ve svém životě partnera, který mě bude zahrnovat láskou, musím se naučit zahrnovat láskou sama sebe. Pokud chci, aby mě miloval takovou , jaká jsem, musím se zamilovat sama do sebe. Přijímat své světlé i temné stránky, přijímat své tělo. Zamilovat se do života, být šťastná a naplněná sama sebou. A pokud už partnera máte, je to stejné. Nemůžete ho nikdy změnit, můžete ho jen svým životem inspirovat a pozvat ke sdílení prostoru lásky. Váš  partner je vždy odrazem vašeho vlastního vnitřního světa, vašich hodnot, postojů a hranic.

Opravdu jsem potkala lásku?

Začátkem loňského roku, kdy už jsem měla všechny záležitosti z minulosti uzavřené, jsem vyslala přání, že už se cítím být připravená na nový vztah. Bez očekávání a s důvěrou. Udělala jsem spoustu změn, pracovala na sobě a naučila se tolik nového. Otevřela se životu v naprosté důvěře. Věřila jsem, že své hodnoty můžu s někým sdílet a můžeme se inspirovat navzájem. 

Věděla jsem, že má vnitřní nádoba lásky přetéká, že nepotřebuji muže, který mě zachrání, ale muže, se kterým se obohatíme navzájem.

Na konci ledna mi přišla zpráva s žádostí o konzultaci.

Konzultace byla dohodnuta na 2. 2. 2018 / pro mě velmi magické datum - Hromnice - nový začátek - světlo/. V tento krásný slunečný den jsem otevřela dveře studia a tam stál ON s kytkou růží a já věděla, že tohle setkání nebude poslední. Po konzultaci mi sám navrhl schůzku na kávu, aby by mi mohl poradit, jak vylepšit mé webové stránky. Tak jsme se sešli a z hodinové schůzky bylo povídání na celé odpoledne. Pak mě pozval na svoji přednášku o snech, do čajovny. Pak...

Přestože mozek měl spoustu námitek, nějaký vnitřní hlas mi říkal on je pro Tebe skryté požehnání. Mnohdy všechny dary a kvality, které nám přináší partner nejsou vidět na první pohled. Pokud vás nezaslepí vaše ego, můžete je velmi brzy uvidět. Rozbalují se postupně, jako vánoční dárky až zjistíte, že máte vánoce v každém setkání.

Dostávala jsem tolik krásných drobných a přitom zázračných znamení, která mi potvrzovala, ať se nebojím být vůči tomuto muži otevřená.

Začala jsem chápat význam věty Eleny Vladimirovny Tonetti: "Učíme se skrze bolest a utrpení, dokud nepochopíme, že stejně tak můžeme růst srze radost a potěšení."

Ano učíme se jeden od druhého, učíme se s pochopením, láskou, bez zbytečných dramat. Život nám oběma přinesl tolik poprvé na mnoha úrovních, které jsme si předem ani neuměli představit.

Učíme se spolu tančit v nejrůznějších rytmech a otevíráme si své vzájemné světy světla i stínu. On mi představuje svět snů a jejich využití v životě, kreativitu, duchovní cestu, hlubinou psychologii a já sdílím vše, co jsem se naučila při práci s tělem, hudbou, tancem. Učíme se vědomému milování a otevíráme úplně nové prostory v prožívání, o kterých jsem jen četla nebo si myslela, že jsou možné pouze ve filmu. Poznávám, jaké to je potkat partnera duše.


Myslíte, že se potřebuji chlubit? 

Mohu Vás ujistit, že nepotřebuji. Sdílím svůj příběh jen pro inspiraci, že vše je možné. Chci zdůraznit pro ty, kteří žijí v páru, aby nepromarnili vzácný prostor blízkosti dokud je čas. Chci Vás pozvat, aby jste se učili vzájemně komunikovat a vyjadřovat své potřeby. Aby jste intimitu s přibývajícím věkem neodkládali do kouta s tím, že vám už nic zajímavého nenabízí. Ženy zvu k otevřenosti a uzdravení vlastního příběhu. Nebojte se začít propojovat se svým tělem a cítit. Nepodléhejte iluzi, že se musíte smířit jen s kompromisem. Zamilujte se do svého těla, zamilujte se do svého partnera, zamilujte se do života. Pokud chcete žít kvalitnější život, začněte jej tvořit. Tím, že jsem si sama cestu transformace  prošla, vás mohu inspirovat a být vám průvodkyní. Je nádherné vidět lidi, kteří si dovolí zbavit se pout a nadechnout se života v plné jeho kvalitě. Každý příběh je jedinečný a inspirující. Každý příběh začal tím, že jsem udělal/a/ něco poprvé a jinak. 

Přemýšlela jsem jestli mám takto veřejně sdílet své soukromí. Ale proč se tolik bojíme ukázat, že jsme šťastní? Proč se cítíme provinile, když se nám daří? Proč se bojíme přiznat, že milujeme? Proč máme strach, že o něco přijdeme? Proč chceme vlastnit a držet si své jistoty? Proč se bojíme uvolnit a důvěřovat životu? A proč s takovou chutí sdílíme špatné zprávy?

Odpovědět si musíte sami. Já už mnohé odpovědi našla a nové otázky mě zvou na další cestu.

Cestu, která nás obdarovává, inspiruje a učí prožívat jedinečné okamžiky TADY a TEĎ.

Kam nás zavede a jak dlouho půjdeme spolu nevím. Vím jen, že se nebojím.  Poznala jsem lásku, která přichází z ticha, z mého srdce, ze zdroje. Pokud neztratím kontakt s tímto zdrojem, neztratím kontakt se životem. 

Můžu milovat v každém okamžiku, tak hluboce, jak si to dovolím já sama. 

Láska nemá jiné přání než naplnit sebe samu.

Ale milujete-li a musíte-li mít nějaká přání, pak ať jsou to tato přání:

Roztát a být jako horská bystřina, zpívající svou píseň noci.

Poznat bolest z přemíry něhy.

Být poraněn svým vlastním pochopením lásky a krvácet dobrovolně a radostně.

Probouzet se za úsvitu s okřídleným srdcem a vzdávat díky za další den lásky.

Odpočívat v poledne a rozjímat o extázi lásky.

Vracet se večer domů s vděčností a pak usínat s modlitbou za milovanou bytost v srdci a písní chvály na rtech.

/ Chalíl Džibrán/