Když se bojíme o ty, které milujeme

Během několika okamžiků se mohou objevit další vrstvy.

Co se vlastně děje? Co můžu udělat? Co když…? Proč se to stalo?
Mohla jsem tomu zabránit? Co bude dál?

Může přijít potřeba okamžitě jednat. Vztek. Bezmoc. Strach. Touha zachránit. Potřeba získat kontrolu. Mohou se ozvat staré zkušenosti a současně nás mysl odnáší do budoucnosti, která ještě nenastala.

Najednou neprožíváme jen to, co se děje právě teď. 

Může se v nás potkat přítomnost, minulost i mnoho možných budoucností zároveň.

Každý příběh je jiný. Jiná je jeho závažnost, okolnosti i to, jak na něj reagujeme. Neexistuje jeden správný způsob, jak takovými chvílemi procházet. Tento článek proto není návodem, jak se přestat bát.

Je spíš pozváním trochu se zorientovat v tom, co všechno se v nás může otevřít, když se bojíme o někoho, koho milujeme. A možná si i uprostřed péče o druhého všimnout sebe. Protože někdy nemůžeme odejít. Nemůžeme situaci změnit. Nemůžeme druhého zachránit před vším, co mu život přinese.

Ale můžeme hledat způsob, jak v tom všem neopustit sami sebe.

Když přítomnost otevře minulost

Někdy se v tom, co právě prožíváme, otevře něco, co už známe.

Současná situace se může dotknout starší zkušenosti, strachu, bolesti nebo bezmoci, kterou jsme někdy dříve zažili. Někdy víme přesně, odkud ten pocit přichází. Vybaví se nám konkrétní událost, období nebo člověk.

Jindy nevíme vůbec nic. Jen cítíme, že toho je najednou mnohem víc, než bychom vzhledem k tomu, co se právě děje, očekávali.

Může se ozvat zkušenost, kdy jsme se už někdy o někoho báli. Kdy jsme někoho ztratili. Kdy jsme nemohli nic ovlivnit. Kdy jsme potřebovali pomoc a nepřišla. Nebo kdy jsme nesli odpovědnost, která na nás byla příliš velká.

A někdy se spolu s tím objeví i staré otázky:

Co jsem mohla udělat jinak? Neměla jsem to poznat dřív? Mohla jsem tomu zabránit? Proč jsem tehdy…?

Přítomná chvíle se začne proplétat s tím, co už bylo.

Nemusíme se kvůli tomu okamžitě vracet do minulosti a hledat, "odkud to máme". A nemusíme všechno, co se otevřelo, hned pochopit nebo zpracovat. Možná je někdy dost důležité vůbec rozpoznat:

"Aha. Tohle není jen dnešek. Něco ve mně už tento pocit zná."

A také uznat, že když se v jediné chvíli potká současný strach s něčím, co jsme nesli už dříve, může být naše reakce opravdu silná. Neznamená to, že ji prožíváme špatně nebo že bychom ji měli umět lépe zvládnout.

Jednoduše v nás toho může být hodně.

A zatímco jedna část našeho prožívání míří zpátky k tomu, co už se stalo, jiná se může rozběhnout přesně opačným směrem.

Do budoucnosti. Co když…?

A kde jsem v tom všem já?

Když se bojíme o někoho, koho milujeme, naše pozornost se k němu přirozeně obrací. Někdy je skutečně potřeba jednat. Udělat rozhodnutí, někam jet, něco zařídit, být druhému nablízku Jindy bychom udělali cokoli, jen kdyby bylo co. Bezmoc může být někdy nesmírně těžká.

Mezi tím vším se ale může nenápadně ztratit ještě jeden člověk.

Já.

Moje tělo. Můj strach. Moje únava. Moje potřeby. To, co se ve mně otevřelo a co možná celé hodiny nebo dny odsouvám, protože teď přece není čas zabývat se sebou. Možná skoro necítím hlad. Nemohu spát. Jsem neustále ve střehu. Tělo je napjaté a připravené reagovat. Nebo naopak přijde chvíle, kdy necítím téměř nic.

Tělo přitom zůstává součástí celého příběhu.

Nese s námi strach, nejistotu, vztek i bezmoc. A někdy nám může pomoci všimnout si toho, co už mysl dávno nestíhá pojmenovat.

Není potřeba se rychle uklidnit, odstranit svůj srach nebo všechno zvládnout sami. Někdy potřebujeme plakat. Mluvit. Hýbat se. Být chvíli sami. Jindy potřebujeme blízkost, dotek, ticho nebo člověka, před kterým nemusíme být silní. Někdy je toho tolik, že se k tomu, co cítíme, ani nepotřebujeme přibližovat víc. Potřebujeme naopak na chvíli poodstoupit, odpočinout si, obrátit pozornost k něčemu, co nám připomene, že vedle toho těžkého existuje stále i něco dalšího. I ten, kdo podpírá druhé, potřebuje být někdy podepřen. Možná blízkým člověkem, kterému můžeme zavolat. Partnerem, přítelkyní, rodinou. Někdy pomáhá obyčejná přítomnost někoho, před kým nemusíme nic vysvětlovat ani zvládat.

Někdy potřebujeme jiný prostor. Prostor, ve kterém můžeme na chvíli odložit péči o všechny ostatní a obrátit pozornost k tomu, co se děje v nás. Tady může mít své místo i provázení, abychom na to, co se v nás otevřelo, nemuseli být sami.

V konzultaci můžeme společně zpomalit a začít rozlišovat jednotlivé vrstvy. Co patří tomu, co se děje právě teď? Co se možná dotýká něčeho staršího? Kam mě odnášejí obavy a scénáře budoucnosti? Co se děje v mém těle? A co mi v této chvíli může nabídnout alespoň trochu opory?

Někdy potřebujeme dát prostor strachu, smutku, vzteku nebo bezmoci. Jindy může být důležitější se k nim příliš nepřibližovat a nejprve hledat to, co nám pomáhá mít pro ně větší kapacitu.

Tělo v tom pro mě není něco, co potřebujeme přimět ke klidu.

Je spíš místem, ke kterému můžeme znovu obracet pozornost. Všímat si jeho reakcí, hranic a potřeb. Hledat v něm i kolem sebe místa, kde je právě teď o trochu více prostoru, pevnosti nebo úlevy.

Opora v sobě totiž neznamená, že všechno zvládneme sami.

Někdy je její součástí právě schopnost poznat: 

Teď potřebuji někoho vedle sebe. A dovolit si o tuto oporu požádat.